Pamatuju si, že když jsem tuhle knížku četla kdysi dávno poprvé, že mi připadala strašně čtivá a napínavá, protože i když jsem viděla její filmové zpracování s Mattem Damonem v hlavní roli (to se sice jmenovalo trochu nelogicky, stejně jako potom i druhé knižní vydání, Agent bez minulosti), šlo pouze o volnou inspiraci a v knize je valná většina věcí naprosto jinak, včetně doby, ve které se děj odehrává.
Knižní Jason Bourne totiž utrpěl zranění hlavy, od kterého se taky odvíjí jeho amnézie, a v prvních dnech poté, co ho námořníci vyloví z vody, byl v péči ostrovního lékaře (sice alkoholika, ale přece jen lékaře :o), který ho kurýroval několik měsíců a pomohl mu na některé základní věci přijít. Ve švýcarské bance najde jen mnohamilionové konto a žádnou schránku se zbraní a spoustou pasů a jeho hlavní problém spočívá v tom, že po něm nejde jeho vlastní zaměstnavatel (tedy tajná služba, i když ta se pak časem taky přidá :o), ale především slavný nájemný zabiják Carlos, který ho považuje za konkurenta. Za Bourneovou knižní amnézií a zmateností totiž vězí ještě i fakt, že před úrazem pracoval v utajení a vydával se za druhého nejlepšího nájemného zabijáka světa, přestože vlastně žádným vrahounem není (a autor se vám snaží namluvit, že je to slušný a ve své podstatě mírumilovný chlap :o). A na úplně jiném základě je postavený i jeho vztah k jeho lásce Marii, protože v knížce ji prachsprostě unesl, resp. si ji vzal jako rukojmí, když na něj zaútočili v hotelu ve Švýcarsku, ale pak jí zachránil život, když se ji jeho pronásledovatelé rozhodnou odklidit. Marie se v knize jmenuje St. Jacquesová a je to vzdělaná žena, která je přední kanadskou ekonomkou pracující pro vládu, a když je Bourne při pokusu o její záchranu zraněn, odveze ho do zapadlého hotelu, sežene mu doktora a několik týdnů se o něj stará, přičemž se mezi nimi za tu dobu zrodí milostný vztah.
"Nemůžete mi prostě jenom poručit, abych řídila!" vykřikla St. Jacquesová. "Nevím, kam jedu!"
"To já také ne," ujistil ji Jason. Napřed jí řekl, aby se držela na silnici podél břehu jezera. Byla tma a on musel získat čas k přemýšlení. Když už pro nic jiného, tak aby se z něho stala houba, schopná do sebe nasávat.
"Lidi mě budou hledat," protestovala.
"Mě hledají také."
"Unesl jste mě proti mé vůli. Udeřil jste mě. A to opakovaně." Teď již hovořila poněkud smířlivěji, s větším sebeovládáním. "Jde tedy o únos a přepadení... to jsou všechno těžké zločiny. Jste z hotelu venku, a to jste přece potřeboval. Nechte mě jít a já nikomu nic nepovím. Slibuji."
"Chcete říct, že mi na to dáváte své slovo?"
"Ano!"
"Já vám taky dal slovo, a pak jsem ho vzal zpátky. Můžete to udělat stejně."
"Vy jste jiný. Já to neudělám. Mne se nikdo zabít nepokouší! Ach, Bože! Prosím vás!"
"Pokračujte v jízdě."
V jednom měl jasno. Na začátku jeho velkého útěku zabijáci viděli, jak upustil kufr a nechal jej ležet na zemi. Ten kufr mim jistě napoví, že se chystal opustit Curych a bezpochyby i Švýcarsko. Letiště i železniční stanice budou tedy jistě pod dohledem.
A také auto, které sebral muži, jehož zabil – protože se předtím pokusil zabít jeho. To auto se určitě stane objektem usilovného pátrání.
Na letiště ani na nádraží nesmí. Musí se zbavit tohoto auta a opatřit si jiné. Přitom naštěstí není bez prostředků. Má u sebe 100 000 švýcarských a přes 16 000 francouzských franků. Švýcarské peníze si uložil do pouzdra na pas a francouzské franky do peněženky, kterou ukradl markýzi de Chamford. Bylo to rozhodně víc než dost na to, aby se tajně dostal do Paříže.
Proč zrovna do Paříže? Zdálo se mu, jako by to město bylo nějakým magnetem, který ho bez bližšího vysvětlení prostě přitahuje.
Nejste bezmocný. Najdete si svou cestu... Následujte instinkt, v rozumných mezích samozřejmě.
Do Paříže.
"Byla jste v Curychu už někdy dříve?" zeptal se své rukojmí.
"Nikdy.
"Vy byste mi nelhala, že ne?"
"K tomu nemám přece důvod! Prosím vás, nechte mě zastavit. Nechte mě odejít!"
"Jak dlouho už jste tady?"
"Týden. Konference trvá už týden."
"Takže jste měla dost času podívat se kolem a město si prohlédnout."
"Za celou dobu jsem se sotva dostala z hotelu."
"Program, který jsem viděl vyvěšený z hotelu, ale nevypadal plný. Jenom dva přednášející za celý den."
"To byly vyžádané přednášky a těch nikdy není více než dvě za den. Většina naší práce spočívá v malých konferencích... v panelových diskusích. Deset patnáct lidí z různých zemí s různými zájmy."
"Vy jste z Kanady?"
"Pracuji pro Ministerstvo financí kanadské vlády, odbor státního důchodu."
"Ten titul ,doktorka‘ tedy s medicínou nemá nic společného."
"Doktorát mám za ekonomii. McGillova univerzita. Pembroke College, Oxford."
"Panečku."
Náhles, s ovládanou ostrostí, dodala: "Mí nadřízení očekávají, že s nimi budu ve spojení. Právě dneska večer. Jestli o mně neuslyší, vyděsí se. Začnou se vyptávat a zkontaktují curyšskou policii."
"Aha," odpověděl. "To je něco, na co je třeba myslet, že ano?" Bourne si náhle uvědomil, že i přes všechny šoky a násilí, jimž byl v poslední půlhodině vystavena, St. Jacquesová nikdy nepustila z ruky svou kabelku. Předklonil se a při opakování ostré bolesti se ušklíbl. "Dejte mi tu kabelku."
"Cože?" Jednou rukou rychle pustila volant a hrábla po kabelce v marné snaze ubránit si ji.
Jason pravou ruku natáhl přes opěradlo a taštičku uchopil. "Jenom klidně jeďte dál, paní doktorko," tišil jí, když si bral kabelku k sobě. Znovu se na sedadle opřel.
"Nemáte přece právo..." Odmlčela se, když si uvědomila nesmyslnost své poznámky.
"Já vím," ujistil ji. Rozsvítil stropní světlo, otevřel kabelku a začal si prohlížet její obsah, který vypovídal o majitelčině smyslu pro pořádek. Pas, peněženka na papírové peníze a na mince, klíče, řada poznámek a vzkazů v zadní přihrádce. Pátral po jednom speciálním vzkazu; měl by být ve žluté obálce, kterou žena dostala od úředníka na recepci hotelu Carillon du Lac. Našel, co hledal, otevřel obálku a vytáhl z ní složený list papíru. Byl to telegram z Ottawy." (str. 81-83)
Děj je náležitě zašmodrchaný, Jason Bourne se musí kousek po kousku a krok za krokem prokousat řadou pastí a léček (některé samozřejmě nastraží i on sám), než se mu podaří dostat se k samému jádru jeho pronásledovatelů a přesvědčit svého zaměstnavatele, že nesběhl k protistraně dřív, než se jim ho povede zabít. Všechno je navíc lehce frustrující kvůli jeho ztrátě paměti, málokdy totiž ví, co se děje, co by měl dělat nebo koho by měl hledat, ale když pak daná situace nastane nebo daného člověka uvidí na vlastní oči, vypořádá se s tím de facto instinktivně a většinou se ctí a bravurou, což byl taky jeden z hlavních důvodů, proč se mi kniha tak líbila :o). Vím, že když jsem knihu četla poprvé, tak mě taky hrozně bavily všechny ty rozdíly mezi filmem a jeho knižní předlohou, že mi přišlo super, že to tam je jinak než ve filmu a připadalo mi to mnohem propracovanější a když dočtete na konec, jednotlivé střípky do sebe krásně zapadnou jako ozubená kolečka ve švýcarském hodinovém strojku :o). Zápletka mi přišla jaksi chytřejší a logičtější, zkrátka špičkový špionážní román.
"Co víte o Kainově... práci? Jestli stojíte o kompromis, pak si ho musíte zasloužit. Jestli se naše informace liší, pak to bude v tom, co udělal, nemyslíte? Kdy jste si ho poprvé všimli? Kdy si ho všiml Carlos? Rychle!"
"Před dvěma lety," odpověděla Madame Lavierová, rozrušená, rozzlobená i vystrašená Jasonovou netrpělivostí. "Z Asie přišla zpráva o bělochovi, který nabízí služby překvapivě podobné Carlosovým. Rychle si z toho na tamějším trhu udělal živnost. V Moulmeinu byl zavražděn velvyslanec, o dva dny později byl v Tokiu zabit vysoce vážený japonský politik, těsně před zahájením debaty ve Sněmu. Za týdne v Hongkongu vyletěl do povětří ve svém autě jakýsi vydavatel novin a necelých osmačtyřicet hodin nato byl na ulici v Kalkatě zastřelen jeden bankéř. Za každou z těch událostí stál Kain. Pokaždé Kain." Žena se odmlčela a zkoumavě kontrolovala Jasonovy reakce. Žádné neprojevil. "Copak to nevidíte? Byl všude. Běhal od jedné vraždy ke druhé a kontrakty přijímal takovou rychlostí, že nutně musel být zmatený. Ocitl se v neuvěřitelném spěchu, jelikož budoval svou pověst tempem, které šokovalo i ty nejpracovitější profesionály.
Nikdo také nepochyboval, že je profesionálem. A nejméně ze všech Carlos. Byly vydány instrukce: zjistěte, co je to za člověka, vyhrabejte na něho všechno. Víte, Carlos pochopil, co ještě tehdy nedokázal nikdo z nás, a během necelých dvanácti měsíců se ukázalo, že měl pravdu. Zprávy přicházely z Manily, Ósaky, Hongkongu i Tokia. Všechny se shodovaly v jediném – Kain míří do Evropy a svou základnu se chystá vybudovat v Paříži. To byla jasná výzva, byla to hozená rukavice. Kain se vydal zničit Carlose. Chtěl se stát novým Carlosem a nabízet své služby všem, kteří je žádali. Jako jste je žádali i vy, monsieur..."
Alfa, Bravo, Kain, Delta...
Kain místo Charlieho a Delta místo Kaina.
Jason Bourne je atentátník nazývaný Kain.
Zbývala poslední otázka. Týkala se jeho krátkého vysvobození z temnot předevčírem večer na Sorboně. Šlo o Marseilles. Třiadvacátého srpna.
"Co se stalo v Marseilles?" zeptal se.
"Marseilles?" zarazila se Lavierová. "Jak se na tohle můžete ptát? Co vám napovídal za lži? Jaké další lži?"
"Jenom mi povězte, co se stalo."
"Mluvíte samozřejmě o Lelandovi. To byl ten všudypřítomný velvyslanec, jehož smrt byla objednána – i zaplacena. Kontrakt přijal Carlos."
"Co když vám řeknu, že existují lidé, kteří považují za aktéra Kaina?"
"Právě to by chtěl, aby si všichni mysleli! To byla pro Carlose ta poslední urážka – Kain mu ukradl vraždu. Peníze pro Kaina nic neznamenaly, chtěl jenom dokázat světu, našemu světu, že se k oběti může dostat jako první a udělat práci, za kterou dostal zaplaceno Carlos. Ale nedokázal to. S Lelandovou vraždou neměl nic společného."
"Přece tam byl."
"Ocitl se v pasti. Vůbec se tam neukázal. Někteří tvrdili, že je mrtvý, ale jelikož se žádná mrtvola nenašla, tak tomu Carlos nevěří."
"Jak měl být Kain zabit?"
Madame Lavierová se odtáhla a krátce, rychle zavrtěla hlavou. "Dva muži na nábřeží se pokusili vzbudit dojem, že ho zabili a vyinkasovat za vraždu peníze: Jednoho z nich už pak nikdo neviděl. Dá se předpokládat, že ho Kain zabil, jestli to byl Kain. Šlo o takový přístavní odpad."
"Jaká to byla past?"
"Údajná past, monsieur. Proslýchalo se, že Kain má mít nějakou schůzku na rue Sarrasin noc nebo dvě před atentátem. Říká se taky, že ti lidé doručili jakési nejasné vzkazy a přilákali muže, podle jejich přesvědčení Kaina, na molo k jedné rybářské lodi. Ale na loď, ani jejího kapitána už nikdy nikdo neviděl. Ti lidé možná mají pravdu – ale jak říkám, žádný důkaz neexistuje. K dispozici není ani dostatečně přesný popis Kaina, aby se dal porovnat s mužem, kterého odvedli ze Sarassinu. V každém případě zde stopa končí."
Nemáte pravdu. Tady to teprve začíná. Alespoň pro mne." (str. 252-255)
Musím ale říct, že teď když jsem knihu četla znovu po letech, nebavila mě zdaleka tolik jako kdysi. Možná to bylo ale i tím, že jsem přes léto neměla moc čas ani náladu číst, takže jsem hlavně ze začátku měla mezi jednotlivými kapitolami velké "prostoje" a trochu jsem pak ztrácela nit a měla jsem problémy orientovat se v onom množství postav, hlavně co se tajných služeb týče, protože tam těch jmen bylo opravdu hodně. Ke konci se to ale trochu zlepšilo a já se do toho opravdu zase začetla a nedočkavě jsem obracela jednu stránku za druhou, nicméně celkový dojem už zdaleka nebyl tak silný, protože jsem si pořád dost věcí pamatovala, a tak to nebylo takové překvapení jako při prvním čtení a zdaleka jsem to tak neprožívala. Upřímně začínám docela pochybovat, jestli to byl vůbec dobrý nápad vracet se takhle ke starším knížkám, které mám v hlavě zafixované, jako že byly super, protože člověk se přece jen mění a mění se i takové ty momentální "posedlosti" a pak je zkrátka onen výsledný dojem taky jiný :o(. Každopádně pokud jste Bourneovu totožnost ještě nečetli a líbil se vám film, tak vám můžu knihu vřele doporučit. Další díly se přiznám, že jsem nedočetla ani tenkrát – začala jsem Bourneovým mýtem, ale hlavní hrdina je tam jakože o hodně starší a takový hrozně ufňukaný nebo jak bych to řekla, prostě tak nějak větší bábovka, a proto mě to nebavilo a po pár kapitolách jsem knihu zase odložila. A další knihy od Roberta Ludluma jsem pak neměla odvahu číst, ale Bourneova totožnost se mi líbila, v době "Bourneovské mánie" dokonce moc :o)